Vlaštovky (Black Widow)

Vlaštovky

-Black Widow oneshot-

pro @milujupribehy1

Nad hlavou mi prolétla vlaštovka a posadila se na drátě nedalekého elektrického vedení k ostatním svého druhu. Byla trochu jiná, než její sestry. Měla mnohem červenější zobáček a trochu tmavší peří na bříšku, na rozdíl od jejích sester se sněhově bílým. Vlaštovky štěbetaly a já si při tom vzpomněla na tebe.

Na to, jak jsi nás vždycky přirovnávala k vlaštovkám. Rudá komnata byla jako hnízdo, kde nás měli naučit létat, přežít, lovit. Ty slabé vyházeli z hnízda dřív, než se mohli stát přítěží nebo nám přirůst k srdci. Své oblíbence naopak dokázali dovést k dokonalosti. Ti dostávali víc než ostatní. Víc pozornosti, víc úkolů, víc bolesti, víc motivace.

Ty jsi byla jejich největším oblíbencem. Byla jsi z nás všech nejlepší. A já se vždycky snažila být stejně dobrá, jako ty. Ne kvůli sobě. Ne protože bych chtěla nebo potřebovala být ta nejlepší, ale protože jsem ti chtěla dokázat, že to zvládnu. Že dokážu být stejně dobrá jako ty. Ale nebyla jsem.

Pamatuješ na to, co se stalo, když jsme se snažily utéct? Ty jsi to zvládla. Nebo tě možná nechali, abys utekla. Nebyla to nějaká jejich promyšlená zkouška? I kdyby ano, já ji nesložila.

Učili nás, že jediné na čem záleží, je oddanost misi a potažmo náš vlastní život. Nezáleží, kdo jsme. Kým bychom chtěly být. Ani to, kým se staneme. Staly se z nás monstra. Vycvičili nás k tomu, abychom dokázali přežít. Abychom se neohlíželi na následky, na mrtvá těla, ale soustředily se na sebe samotné. Nezáleží na nikom jiném. Jenom my a oddanost společnosti. Odhodlanost splnit úkol.

Já byla odhodlaná i oddaná, ale nedokázala jsem upřednostnit sebe před ostatními. Neříkám, že jsi byla sobecká. Jen jsi neměla na výběr. Ale je to důvod, proč jsi ten den dokázala uniknout ze spáru Rudé komnaty, ale mě chytily. A za trest mě předali Hydře.

Tam jsme se také setkaly, vzpomínáš. Myslela jsem, že se zachráníš. Najdeš svoji rodinu, začneš od znova... Ale ty jsi se přidala jen k dalším, kteří nechtěli nic jiného, než využít tvoje schopnosti. Nejdřív to byla KGB, pak Hydra, nakonec SHIELD. Nevyčítám ti to. Vím, že jsi byla zamilovaná do vojáka Hydry. Držela tě tam láska. Ale co já? 

Chodila jsi kolem mé cely se sklopenou hlavou. Dívala jsi se, jak mě mučí, upravují a přetvářejí k obrazu svému. Stával se ze mě zabijácký stroj a ty jsi se dívala. Nemám ti to za zlé. Vím, že jsi neměla na výběr.

Vyrostly jsme spolu. Hrály si spolu. Cvičily spolu. Bojovaly spolu. A i když jsme potom bojovaly proti sobě, věděla jsem, že jsme pořád sestry. A byla jsem si jistá, že ty to pouto cítíš taky. Cítila jsi ho, Natasho, že ano?

Naposledy jsme se setkaly těsně před problikem. A už tehdy jsem tak trochu tušila, že je to naposledy. Chtěla jsem se přidat k vám, ale nedovolila jsi mi to. Jednou v životě jsem chtěla být na té dobré straně. Bojovat, za tu dobrou věc, ale ty jsi mi to zakázala. Nevyčítám ti to, chtěla jsi mě chránit.

Ale vím, že je tady jedna věc, kterou ti vyčítám. Každý den, každou vteřinu, kdy na tebe myslím, mě svírá pocit vzteku a smutku. Jako bys mě tady chtěla nechat samotnou na pospas všemu. Jako bys ani nedoufala, že se vrátím. Tehdy jsi měla na vybranou. Mohla jsi si vybrat život. Ale zachovala jsi se přesně tak, jak jsem se zachovala já, když jsme se snažily utéct z Rudé komnaty. Dala jsi přednost druhému před sebou samotnou. Možná jsi chvíli myslela na ty druhé, ale uvědomuješ si, jak to bylo vůči mně sobecké?

Anebo jsi mě chtěla vrátit zpátky, tak moc, že jsi se pro mě obětovala? Chtěla jsi splatit dluh? Myslela jsi na mě, když jsi padala?

Je toho tolik, co jsem s tebou chtěla udělat, ale nestihly jsme to. Tolik věcí, o kterých jsem si chtěla povídat. Tolik zážitků, které jsme mohly nasbírat...

Představ si, že bychom byly normální? Že bychom se nesetkaly v Rudé komnatě, ale třeba ve škole. Byla bys ta malá zrzavá holka od nás z ulice. Místo hodin baletu bychom jezdily na kole. Místo boje zblízka bychom se praly s klukama z vedlejšího bloku. Měly bychom rodiny, domovy. Místo, kam se můžeme vrátit. Měly bychom sebe. Ležely bychom na střeše našeho domu a o červencových odpoledních hodinách pozorovaly, jak vlaštovky sedají na elektrická vedení, učí svoje mladé lítat a snily bychom společně o tom, jak také jednoho dne vylétneme z hnízda.

Všechny vlaštovky se najednou zvedly do vzduchu a za doprovodu štěbetání a šustění křídel a větru, který pomalu začínal s odchodem léta chladnout, se vydaly na dlouhou cestu do Afriky. Ta jedna s červeným zobáčkem a tmavším bříškem nade mnou proletěla, zašvitořila mi na pozdrav a přidala se ke svému houfu. Malinko jsem se usmála, zahvízdala na rozloučenou a tiše zašeptala do větru.

,,Sbohem, Natasho."

Šrámkova Sobotka 2021- povídka

Bizarní rodinná večeře z pohledu puberťačky

(pracovní název, který pravděpodobně bude i finálním) 

Prudce jsem otevřela dveře a nasadila zářivý úsměv, kterým jsem zakryla svou absolutní nechuť a pohrdání, které k pravidelným rodinným večeřím chovám. A zároveň jsem tím přivítala své milované prarodiče, kteří se právě vrátili z dovolené v Chorvatsku.

Nemohla jsem si pomoct, ale představa hromadné večeře s většinou mých rodinných příslušníků, byla děsivá a vyčerpávající. Pokaždé to probíhá stejně. Babička Věrka se vždy podělí o nejnovější drby z dědiny. Máme pak jasný přehled o tom, která sousedčina slepice nese nejvíc vajec a kdo měl na křtinách svých vnoučátek nejlepší víno a občerstvení.

Poté se na řadu dostane má teta Sandra, protože je jediná, kterou babička pustí ke slovu, a ta nám vypráví o své životní pouti plné poznání a svobody, čímž dost často vytáčí mou mamku. Ta pro změnu celý den poletuje po kuchyni a u toho pije víno, jako by to byl jablečný mošt, aby se z toho všeho nesesypala, a tak má večer už vždy dobrou náladu a ani její ‚perfektní‘ sestra ani náročná matka, ji nerozhodí.

Tatínek se snaží jakýmkoliv a obvykle dosti podlézavým způsobem zavděčit a zalíbit své tchýni, takže souhlasí prakticky s každou věcí, kterou babička Věrka řekne.

A děda hraje s mým mladším bratrem slovní fotbal, což je asi jediná zajímavá aktivita, která se kolem jídelního stolu odehrává. Děda se svým chodským nářečím má nad naším malým Josífkem, slušnou převahu, ale zase neovládá tolik elegantních názvů převzatých z angličtiny, které naopak zaplňují většinu aktivní slovní zásoby mého šestiletého bratra.

,,Andreiko!“ zvolala nadšeně babička a vtáhla si mě do objetí.

,,Ahoj babi,“ zasípala jsem, protože babiččina objetí byla tak pevná, že se v nich člověk mohl jen s těží nadechnout.

,,Páni, ty nám rosteš jako z vody,“ zasmál se děda potom, co mě babička pustila ze sevření, a poplácal mě po rameni. Nejistě jsem ze sebe vydrala taky nějaký smích, ale to už mě táta odstrkoval ze dveří zpět do předsíně a se svým, jistě taky falešným, úsměvem vítal svého tchána a tchýni.

Trochu jsem se uchechtla a raději se rozhodla vydat do bezpečí kuchyně, kde to však, jak jsem následně zjistila, nevypadalo o moc bezpečněji, než ve spárech babiččina objetí. Mamka pobíhala sem a tam se sklenkou červeného vína v jedné ruce a vařečku ve druhé. Kolem ní se motal můj malý bratr, z hrnců s polévkou a omáčkou na sporáku se nekontrolovatelně valila oblaka kouře. A v tom všem zmatku seděla na lince mámina starší sestra a zároveň moje teta Sandra, které na tváři hrál klidný úsměv.

,,Babička s dědou už jsou tady,“ oznámila jsem a automaticky zadržela mladšího bratra, který právě málem vrazil do mamky, která přenášela hrnec s vařící polévkou.

,,Josífku, běž je s tetou Sandrou přivítat a ty Ájo, připrav na stůl ty porcelánové talíře, které nám teta přivezla,“ rozkázala mamka, zatímco se snažila porcovat králíka. Hrnce mezitím

nějakým zázračným kouzlem přestaly doutnat, takže se místnost opět už podobala kuchyni a ne učebně lektvarů pod vedením profesora Snapea.

Kuchyň se rychle vyprázdnila a já tak mohla vyndat z horní police nad linkou porcelánový set talířů s ručně malovanými vzory různobarevných květin. Možná to bylo umění a jistý pozůstatek tradice, ale mně se určitým způsobem příčilo z takových talířů jíst.

,,Ale notak, Ájo, byl to dárek,“ pokárala mě mamka, když si všimla mého znechuceného výrazu.

,,Od naší švihlé tety,“ zamumlala jsem, zatímco jsem prostírala talíře na náš malý jídelní stůl.

,,Je to tvoje oblíbená příbuzná,“ podotkla a povzbudila mě malým úsměvem.

,,Jenom protože nemá potřebu poukazovat na moji nešikovnost.“

,,Opatrně, netřískej s těmi talíři tolik,“ pronesla mamka výchovným tónem.

,,Jsou to chodské talíře, mami, jenom se na ně podívej,“ pokusila jsem se jí přiblížit svůj pocit a jeden z talířů, na důkaz svých slov, zvedla do vzduchu a opatrně s ním zamávala. Talíř mi však vyklouzl z ruky a s třískotem se roztříštil o dlaždičkovou podlahu kuchyně.

Chvíli jsem bezmocně pozorovala střepy na podlaze, a poté se sesunula na nejbližší židli a složila si hlavu vyčerpaně do dlaní. Tohle byl teprve začátek dosti náročného večera, kdy pravděpodobně nepůjde nic podle plánu.

,,Vzpomeň si, co jsem ti včera říkala,“ povzdechla si mamka, odložila si sklenici s vínem na stůl, samozřejmě mi nezapomněla zdůraznit, ať se toho ani neopovážím dotknout, i když bych to teď potřebovala, a začala pomalu uklízet střepy z podlahy.

,,Vždyť já vím,“ protočila jsem očima a oddaně přikývla při vzpomínce na naši včerejší debatu o tom, že to dnes musím nějakým, jakýmkoliv, způsobem přežít, ať už je mi to sebevíc nepříjemné a trapné, ale zvládnu to, protože mám přeci svoji rodinu ráda. Což je bezesporu pravda. Avšak rodinné večeře obcházejí můj seznam oblíbených aktivit, kterými by se dal strávit večer, dost velkým obloukem.

Konečně jsme se všichni usadili k malému dřevěnému stolu v jídelně, která byla spojená s kuchyní, a čekali, než se nám na talíře dostane první jídlo, tedy polévka z králičího vývaru. Na stole přistál hrnec s polévkou a všichni, kteří už jsme chtěli mít večeři za sebou, jsme se na hrnec vrhli. Byl skoro zázrak, že se nikdo neopařil, nevylil na sebe vývar nebo si nezabodl lžíci do ruky, což se mimochodem mé maličkosti, před několika lety, povedlo.

,,Takže, Andreiko, co nějací galani?“ začala babička, usrkla si polévky a nenápadně na mě mrkla. Natolik ve mě hrklo, až mi zaskočil v krku kousek rozvařené mrkve. Čekala jsem, že se zde opět spustí debata o slepicích, o zážitcích s neschopnými chorvatskými prodavači nebo o tom, jak ztratili kufry na letišti, ale rozhodně jsem neočekávala, že se bude konverzace točit kolem mě a mého milostného života.

,,G-galani? Jako kluci?“

,,No ano, chlapci, je tady nějaký? To bych se na to podívala, že by taková holka jako luk ještě nějakého vyhlídnutého neměla!“

,,Včera u nás byl Honza, to je pravda,“ přidal se taťka, který se pravděpodobně chtěl přidat do debaty svým dílem.

,,To je ten, jak mu Ája v první třídě zlomila ruku, že?“ ujistila se teta Sandra a na židli si sedla do tureckého sedu, takže tím narušovala můj osobní prostor, což byla jedna z jejích oblíbených forem pošťuchování. I když někdy jsem neuměla určit, zda mě záměrně provokuje nebo to dělá nevědomě její fyzické tělo a během toho je její duchovní já někde na pouti s Buddhou.

,,Byla to nehoda!“

,,To je pravda, všichni víme, jak byla tady Ája nešikovná,“ ozval se opět tatínek, který se evidentně nemohl rozhodnout, na čí straně stojí. Na straně nebohé dcery nebo neodbytné tchýně.

,,Takže Honza, ano?“ vrátila se babička k původnímu tématu, které však bylo na úrovni nepříjemnosti na stejném levelu jako podnět ‚moje nešikovnost‘.

,,Jsme kamarádi,“ snažila jsem se obhájit svůj vztah s mým nejlepším kamarádem.

,,Honzí, mohl bys mi prosímtě pomoci s tím úkolem z anatomie? Já to nějak nezvládám?“ imitoval můj hlas můj mladší bratr, jakoby se tím snažil dokázat, že s Honzou něco mám. Sežehla jsem ho pohledem a pořádně ho kopla pod stolem do holeně, načež bratříček bolestně zakňučel a já si tak vysloužila káravé pohledy snad od všech z místnosti, kromě tety Sandry, která se evidentně snažila zadržet smích a pokoušela se zkoncentrovat svou mysl.

,,Ovšem,“ přitakala sarkasticky babička, čímž mi bylo jasně naznačeno, že moje obhajoba byla k ničemu.

,,Notak babi, nech ji na pokoji. Podívej se na ten její vyděšený obličejík,“ zastal se mě děda.

,,Kušuj dědo, jen chci vědět, jak si moje oblíbená vnučka vede v lásce,“ odsekla babička a v tu chvíli mi bylo jasné, že děda není úplně ten nejlepší obhájce, kterého jsem si mohla přát. A ještě nutno podotknout, že jsem babiččina jediná vnučka.

,,Ale matičko, vždyť je jí teprve šestnáct,“ prohlásila máma směrem k babičce a pokusila se tak aspoň trochu zmírnit situaci.

,,Jéje, já v šestnácti už dávno měla vyhlídnutého tady Pepu,“ prohlásila babička Věrka a pořádně dědu poplácala po rameni, až se z toho děda zakuckal.

,,A v sedmnácti už jsme začínali pracovat tady na Sandře, jen co je pravda,“ dodal chraplavě a mně se při představě prarodičů, kteří se snaží počít mou tetu, zvedl žaludek.

,,Ano, ano! Naši oblíbenou prvorozenou dceru!“ přikyvovala babička a v tu chvíli jsem vycítila, že už i v mamce na druhé straně stolu to začíná trochu vřít.

,,Samozřejmě, že nemáme oblíbenou dceru,“ ujistil nás děda rychle a věnoval babičce Věrce výhružný pohled.

,,To byl jen vtip, jistěže nemáme oblíbenou dcerku, jsme přeci zcela nestraní!“ zasmála se nejistě babička, jakoby sama nevěřila, že jí to budeme věřit, i když skutečnost, že její oblíbenkyní v rodině je její první dcerka Sandra, byla všem rodinným příslušníkům známá už od doby, co na svět přibyla i moje maminka, která byla vždycky ‚ta druhá‘.

Následovalo dlouhé a trapné ticho, kdy příbory cinkaly o porcelán a všechny naše pohledy byly stočené do hlubokých talířů.

V hlavě jsem si opakovala motivační přísloví ‚co tě nezabije, to tě posílí‘, ale kdykoliv mi na mysl vyběhl obrázek soulože mých prarodičů, myslela jsem, že nejsem schopná z dnešního večera vyjít ve zdraví. Takže, co tě nezabije, to ti způsobí doživotní trauma.

Prolog

Všechno to začalo jednoho krásného, jarního, slunečného dne...

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak nebyl krásný sluneční den. Tuším, že bylo tehdy zataženo, bylo září a já byla úplně zničená z nové školy.

Vlastně ani ne tolik ze školy, jako z navazování nových vztahů. Jakožto introvertovi mi to někdy dělá problémy a začátek nového školního roku na nové škole s novými lidmi nebyl pro mou dospívající dušičku úplně klidný. Uklidňovala mě, ale skutečnost, že jsme v tom byli všichni společně, že to pro nás bylo pro všechny nové, a já nebyla jediná, které se do kolektivu těžce zapadalo. Osmileté gymnázium má něco do sebe a já rozhodnutí svého jedenáctiletého já rozhodně nelituji, ale přeci jen některý začátky nebývají tak snadné, jak se může na první pohled zdát.

V tu dobu mi byly nejbližšími přáteli knihy. Byla jsem ta šedá myš, která seděla v zadní lavici a o přestávkách (někdy i během vyučovacích hodin) si četla. Matně si vzpomínám, že tou dobou to byl Hobit nebo Malý princ.

A toho dne nám naše třídní učitelka a zároveň profesorka na češtinu a literaturu, zadala jako domácí úkol, napsat slohovou práci na jakékoliv téma. Jedinou podmínkou bylo dodržet minimální počet slov, který se pohyboval kolem nějakých chabých sto padesáti a dodržet slohový útvar vypravování, což znamenalo úvod, zápletku, rozuzlení a závěr. Jinak jsem mohla upustit uzdu své fantazie a nechat se unášet svými myšlenkami. Na odevzdání domácího úkolu jsme měli týden, já měla většinu napsanou ještě toho dne večer.

Tehdy už jsem měla se psaním pár zkušeností ale, jak jsem později zjistila, byly úplně minimální a týkaly se jenom základů, takže mi do 'spisovatelského' života příliš nepřinesly. Dalším problémem, na který jsem narazila dřív než jsem čekala, a je to možná dobře, byla skutečnost, při které jsem zjistila, že nedokážu vymyslet pořádnou zápletku, tím pádem nedokážu napsat vypravování. Z čehož vyplívá, že mé čtyři popsané A4 formáty, kde jsem popisovala postavy a prostředí a všechno kolem, byly k ničemu, protože nesplňovali zadání. A já na ty popsané stránky byla opravdu hrdá, ale bohužel mi došlo, že pokud chci mít dobré známky ze slohu (což chci, protože je to jeden z malé hrstky předmětů, které mi jdou), musím se smířit s faktem, že i přesto, jak bujnou mám fantazii a dodržování limitu slov mi dělá opravdu problém, budu se muset omezit a snažit se vyjít vstříc škole, pokud ji někdy chci dostudovat.

A tak jsem vymyslela naprosto katastrofální zápletku, čtyři listy papíru proškrtala na tři a půl a o týden později, lehce zklamaná sama sebou, odevzdala na hodině češtiny.

To bylo asi poprvé, co jsem zjistila, že i přes to, jak moc mě psaní baví, je to složitější, než to vypadá, ostatně asi jako všechno. Má to určitá pravidla, která občas můžeme porušit a může z toho vyjít něco velkolepého, ale naopak taky něco naprosto tragického. Pokud bych měla říct jednu věc, která může za to, že tady teď můžu psát něco, co má aspoň trochu smysl a už několik let píšu a každým napsaným článkem, příběhem, básní, se pořád zlepšuju a nevzdala jsem to potom, co jsem zjistila, že neumím psát vypravování, tak je to opravdu to, že mě to baví a nikdy jsem to nevnímala jako povinnost nebo práci. 

Jsou lidé, kteří mají schopnost všechno sdělit skrze hudbu a vládnou smyčcem. Jsou lidé, kteří to dokáží sdělit skrze plátno a vládnou štětcem. My, pisálci, jsme lidé, kteří dokáží své pocity a myšlenky sdělit slovy, i když nám mluvení občas příliš nejde, ale máme tu moc vládnout perem.

Nejsem moc originální tvor, ale zase je přeci pořád každý z nás originál, proto Originálně neoriginální spisovatel.

Pokud rád čteš, píšeš a zajímá tě všechno možné od mé životní lásky k psaní, přes tipy na dobrou literaturu a kinematografické kousky, knihomolské i 'spisovatelské' vychytávky, až po příběhy mojí sečtělé dušičky, vítej!

Prozatím se měj hezky

Zdraví Kilikic