Prolog

Všechno to začalo jednoho krásného, jarního, slunečného dne...

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak nebyl krásný sluneční den. Tuším, že bylo tehdy zataženo, bylo září a já byla úplně zničená z nové školy.

Vlastně ani ne tolik ze školy, jako z navazování nových vztahů. Jakožto introvertovi mi to někdy dělá problémy a začátek nového školního roku na nové škole s novými lidmi nebyl pro mou dospívající dušičku úplně klidný. Uklidňovala mě, ale skutečnost, že jsme v tom byli všichni společně, že to pro nás bylo pro všechny nové, a já nebyla jediná, které se do kolektivu těžce zapadalo. Osmileté gymnázium má něco do sebe a já rozhodnutí svého jedenáctiletého já rozhodně nelituji, ale přeci jen některý začátky nebývají tak snadné, jak se může na první pohled zdát.

V tu dobu mi byly nejbližšími přáteli knihy. Byla jsem ta šedá myš, která seděla v zadní lavici a o přestávkách (někdy i během vyučovacích hodin) si četla. Matně si vzpomínám, že tou dobou to byl Hobit nebo Malý princ.

A toho dne nám naše třídní učitelka a zároveň profesorka na češtinu a literaturu, zadala jako domácí úkol, napsat slohovou práci na jakékoliv téma. Jedinou podmínkou bylo dodržet minimální počet slov, který se pohyboval kolem nějakých chabých sto padesáti a dodržet slohový útvar vypravování, což znamenalo úvod, zápletku, rozuzlení a závěr. Jinak jsem mohla upustit uzdu své fantazie a nechat se unášet svými myšlenkami. Na odevzdání domácího úkolu jsme měli týden, já měla většinu napsanou ještě toho dne večer.

Tehdy už jsem měla se psaním pár zkušeností ale, jak jsem později zjistila, byly úplně minimální a týkaly se jenom základů, takže mi do 'spisovatelského' života příliš nepřinesly. Dalším problémem, na který jsem narazila dřív než jsem čekala, a je to možná dobře, byla skutečnost, při které jsem zjistila, že nedokážu vymyslet pořádnou zápletku, tím pádem nedokážu napsat vypravování. Z čehož vyplívá, že mé čtyři popsané A4 formáty, kde jsem popisovala postavy a prostředí a všechno kolem, byly k ničemu, protože nesplňovali zadání. A já na ty popsané stránky byla opravdu hrdá, ale bohužel mi došlo, že pokud chci mít dobré známky ze slohu (což chci, protože je to jeden z malé hrstky předmětů, které mi jdou), musím se smířit s faktem, že i přesto, jak bujnou mám fantazii a dodržování limitu slov mi dělá opravdu problém, budu se muset omezit a snažit se vyjít vstříc škole, pokud ji někdy chci dostudovat.

A tak jsem vymyslela naprosto katastrofální zápletku, čtyři listy papíru proškrtala na tři a půl a o týden později, lehce zklamaná sama sebou, odevzdala na hodině češtiny.

To bylo asi poprvé, co jsem zjistila, že i přes to, jak moc mě psaní baví, je to složitější, než to vypadá, ostatně asi jako všechno. Má to určitá pravidla, která občas můžeme porušit a může z toho vyjít něco velkolepého, ale naopak taky něco naprosto tragického. Pokud bych měla říct jednu věc, která může za to, že tady teď můžu psát něco, co má aspoň trochu smysl a už několik let píšu a každým napsaným článkem, příběhem, básní, se pořád zlepšuju a nevzdala jsem to potom, co jsem zjistila, že neumím psát vypravování, tak je to opravdu to, že mě to baví a nikdy jsem to nevnímala jako povinnost nebo práci. 

Jsou lidé, kteří mají schopnost všechno sdělit skrze hudbu a vládnou smyčcem. Jsou lidé, kteří to dokáží sdělit skrze plátno a vládnou štětcem. My, pisálci, jsme lidé, kteří dokáží své pocity a myšlenky sdělit slovy, i když nám mluvení občas příliš nejde, ale máme tu moc vládnout perem.

Nejsem moc originální tvor, ale zase je přeci pořád každý z nás originál, proto Originálně neoriginální spisovatel.

Pokud rád čteš, píšeš a zajímá tě všechno možné od mé životní lásky k psaní, přes tipy na dobrou literaturu a kinematografické kousky, knihomolské i 'spisovatelské' vychytávky, až po příběhy mojí sečtělé dušičky, vítej!

Prozatím se měj hezky

Zdraví Kilikic