Bizarní rodinná večeře z pohledu puberťačky
(pracovní název, který pravděpodobně bude i finálním)
Prudce jsem otevřela dveře a nasadila zářivý úsměv, kterým jsem zakryla svou absolutní nechuť a pohrdání, které k pravidelným rodinným večeřím chovám. A zároveň jsem tím přivítala své milované prarodiče, kteří se právě vrátili z dovolené v Chorvatsku.
Nemohla jsem si pomoct, ale představa hromadné večeře s většinou mých rodinných příslušníků, byla děsivá a vyčerpávající. Pokaždé to probíhá stejně. Babička Věrka se vždy podělí o nejnovější drby z dědiny. Máme pak jasný přehled o tom, která sousedčina slepice nese nejvíc vajec a kdo měl na křtinách svých vnoučátek nejlepší víno a občerstvení.
Poté se na řadu dostane má teta Sandra, protože je jediná, kterou babička pustí ke slovu, a ta nám vypráví o své životní pouti plné poznání a svobody, čímž dost často vytáčí mou mamku. Ta pro změnu celý den poletuje po kuchyni a u toho pije víno, jako by to byl jablečný mošt, aby se z toho všeho nesesypala, a tak má večer už vždy dobrou náladu a ani její ‚perfektní‘ sestra ani náročná matka, ji nerozhodí.
Tatínek se snaží jakýmkoliv a obvykle dosti podlézavým způsobem zavděčit a zalíbit své tchýni, takže souhlasí prakticky s každou věcí, kterou babička Věrka řekne.
A děda hraje s mým mladším bratrem slovní fotbal, což je asi jediná zajímavá aktivita, která se kolem jídelního stolu odehrává. Děda se svým chodským nářečím má nad naším malým Josífkem, slušnou převahu, ale zase neovládá tolik elegantních názvů převzatých z angličtiny, které naopak zaplňují většinu aktivní slovní zásoby mého šestiletého bratra.
,,Andreiko!“ zvolala nadšeně babička a vtáhla si mě do objetí.
,,Ahoj babi,“ zasípala jsem, protože babiččina objetí byla tak pevná, že se v nich člověk mohl jen s těží nadechnout.
,,Páni, ty nám rosteš jako z vody,“ zasmál se děda potom, co mě babička pustila ze sevření, a poplácal mě po rameni. Nejistě jsem ze sebe vydrala taky nějaký smích, ale to už mě táta odstrkoval ze dveří zpět do předsíně a se svým, jistě taky falešným, úsměvem vítal svého tchána a tchýni.
Trochu jsem se uchechtla a raději se rozhodla vydat do bezpečí kuchyně, kde to však, jak jsem následně zjistila, nevypadalo o moc bezpečněji, než ve spárech babiččina objetí. Mamka pobíhala sem a tam se sklenkou červeného vína v jedné ruce a vařečku ve druhé. Kolem ní se motal můj malý bratr, z hrnců s polévkou a omáčkou na sporáku se nekontrolovatelně valila oblaka kouře. A v tom všem zmatku seděla na lince mámina starší sestra a zároveň moje teta Sandra, které na tváři hrál klidný úsměv.
,,Babička s dědou už jsou tady,“ oznámila jsem a automaticky zadržela mladšího bratra, který právě málem vrazil do mamky, která přenášela hrnec s vařící polévkou.
,,Josífku, běž je s tetou Sandrou přivítat a ty Ájo, připrav na stůl ty porcelánové talíře, které nám teta přivezla,“ rozkázala mamka, zatímco se snažila porcovat králíka. Hrnce mezitím
nějakým zázračným kouzlem přestaly doutnat, takže se místnost opět už podobala kuchyni a ne učebně lektvarů pod vedením profesora Snapea.
Kuchyň se rychle vyprázdnila a já tak mohla vyndat z horní police nad linkou porcelánový set talířů s ručně malovanými vzory různobarevných květin. Možná to bylo umění a jistý pozůstatek tradice, ale mně se určitým způsobem příčilo z takových talířů jíst.
,,Ale notak, Ájo, byl to dárek,“ pokárala mě mamka, když si všimla mého znechuceného výrazu.
,,Od naší švihlé tety,“ zamumlala jsem, zatímco jsem prostírala talíře na náš malý jídelní stůl.
,,Je to tvoje oblíbená příbuzná,“ podotkla a povzbudila mě malým úsměvem.
,,Jenom protože nemá potřebu poukazovat na moji nešikovnost.“
,,Opatrně, netřískej s těmi talíři tolik,“ pronesla mamka výchovným tónem.
,,Jsou to chodské talíře, mami, jenom se na ně podívej,“ pokusila jsem se jí přiblížit svůj pocit a jeden z talířů, na důkaz svých slov, zvedla do vzduchu a opatrně s ním zamávala. Talíř mi však vyklouzl z ruky a s třískotem se roztříštil o dlaždičkovou podlahu kuchyně.
Chvíli jsem bezmocně pozorovala střepy na podlaze, a poté se sesunula na nejbližší židli a složila si hlavu vyčerpaně do dlaní. Tohle byl teprve začátek dosti náročného večera, kdy pravděpodobně nepůjde nic podle plánu.
,,Vzpomeň si, co jsem ti včera říkala,“ povzdechla si mamka, odložila si sklenici s vínem na stůl, samozřejmě mi nezapomněla zdůraznit, ať se toho ani neopovážím dotknout, i když bych to teď potřebovala, a začala pomalu uklízet střepy z podlahy.
,,Vždyť já vím,“ protočila jsem očima a oddaně přikývla při vzpomínce na naši včerejší debatu o tom, že to dnes musím nějakým, jakýmkoliv, způsobem přežít, ať už je mi to sebevíc nepříjemné a trapné, ale zvládnu to, protože mám přeci svoji rodinu ráda. Což je bezesporu pravda. Avšak rodinné večeře obcházejí můj seznam oblíbených aktivit, kterými by se dal strávit večer, dost velkým obloukem.
Konečně jsme se všichni usadili k malému dřevěnému stolu v jídelně, která byla spojená s kuchyní, a čekali, než se nám na talíře dostane první jídlo, tedy polévka z králičího vývaru. Na stole přistál hrnec s polévkou a všichni, kteří už jsme chtěli mít večeři za sebou, jsme se na hrnec vrhli. Byl skoro zázrak, že se nikdo neopařil, nevylil na sebe vývar nebo si nezabodl lžíci do ruky, což se mimochodem mé maličkosti, před několika lety, povedlo.
,,Takže, Andreiko, co nějací galani?“ začala babička, usrkla si polévky a nenápadně na mě mrkla. Natolik ve mě hrklo, až mi zaskočil v krku kousek rozvařené mrkve. Čekala jsem, že se zde opět spustí debata o slepicích, o zážitcích s neschopnými chorvatskými prodavači nebo o tom, jak ztratili kufry na letišti, ale rozhodně jsem neočekávala, že se bude konverzace točit kolem mě a mého milostného života.
,,G-galani? Jako kluci?“
,,No ano, chlapci, je tady nějaký? To bych se na to podívala, že by taková holka jako luk ještě nějakého vyhlídnutého neměla!“
,,Včera u nás byl Honza, to je pravda,“ přidal se taťka, který se pravděpodobně chtěl přidat do debaty svým dílem.
,,To je ten, jak mu Ája v první třídě zlomila ruku, že?“ ujistila se teta Sandra a na židli si sedla do tureckého sedu, takže tím narušovala můj osobní prostor, což byla jedna z jejích oblíbených forem pošťuchování. I když někdy jsem neuměla určit, zda mě záměrně provokuje nebo to dělá nevědomě její fyzické tělo a během toho je její duchovní já někde na pouti s Buddhou.
,,Byla to nehoda!“
,,To je pravda, všichni víme, jak byla tady Ája nešikovná,“ ozval se opět tatínek, který se evidentně nemohl rozhodnout, na čí straně stojí. Na straně nebohé dcery nebo neodbytné tchýně.
,,Takže Honza, ano?“ vrátila se babička k původnímu tématu, které však bylo na úrovni nepříjemnosti na stejném levelu jako podnět ‚moje nešikovnost‘.
,,Jsme kamarádi,“ snažila jsem se obhájit svůj vztah s mým nejlepším kamarádem.
,,Honzí, mohl bys mi prosímtě pomoci s tím úkolem z anatomie? Já to nějak nezvládám?“ imitoval můj hlas můj mladší bratr, jakoby se tím snažil dokázat, že s Honzou něco mám. Sežehla jsem ho pohledem a pořádně ho kopla pod stolem do holeně, načež bratříček bolestně zakňučel a já si tak vysloužila káravé pohledy snad od všech z místnosti, kromě tety Sandry, která se evidentně snažila zadržet smích a pokoušela se zkoncentrovat svou mysl.
,,Ovšem,“ přitakala sarkasticky babička, čímž mi bylo jasně naznačeno, že moje obhajoba byla k ničemu.
,,Notak babi, nech ji na pokoji. Podívej se na ten její vyděšený obličejík,“ zastal se mě děda.
,,Kušuj dědo, jen chci vědět, jak si moje oblíbená vnučka vede v lásce,“ odsekla babička a v tu chvíli mi bylo jasné, že děda není úplně ten nejlepší obhájce, kterého jsem si mohla přát. A ještě nutno podotknout, že jsem babiččina jediná vnučka.
,,Ale matičko, vždyť je jí teprve šestnáct,“ prohlásila máma směrem k babičce a pokusila se tak aspoň trochu zmírnit situaci.
,,Jéje, já v šestnácti už dávno měla vyhlídnutého tady Pepu,“ prohlásila babička Věrka a pořádně dědu poplácala po rameni, až se z toho děda zakuckal.
,,A v sedmnácti už jsme začínali pracovat tady na Sandře, jen co je pravda,“ dodal chraplavě a mně se při představě prarodičů, kteří se snaží počít mou tetu, zvedl žaludek.
,,Ano, ano! Naši oblíbenou prvorozenou dceru!“ přikyvovala babička a v tu chvíli jsem vycítila, že už i v mamce na druhé straně stolu to začíná trochu vřít.
,,Samozřejmě, že nemáme oblíbenou dceru,“ ujistil nás děda rychle a věnoval babičce Věrce výhružný pohled.
,,To byl jen vtip, jistěže nemáme oblíbenou dcerku, jsme přeci zcela nestraní!“ zasmála se nejistě babička, jakoby sama nevěřila, že jí to budeme věřit, i když skutečnost, že její oblíbenkyní v rodině je její první dcerka Sandra, byla všem rodinným příslušníkům známá už od doby, co na svět přibyla i moje maminka, která byla vždycky ‚ta druhá‘.
Následovalo dlouhé a trapné ticho, kdy příbory cinkaly o porcelán a všechny naše pohledy byly stočené do hlubokých talířů.
V hlavě jsem si opakovala motivační přísloví ‚co tě nezabije, to tě posílí‘, ale kdykoliv mi na mysl vyběhl obrázek soulože mých prarodičů, myslela jsem, že nejsem schopná z dnešního večera vyjít ve zdraví. Takže, co tě nezabije, to ti způsobí doživotní trauma.
