Vlaštovky
-Black Widow oneshot-
pro @milujupribehy1
Nad hlavou mi prolétla vlaštovka a posadila se na drátě nedalekého elektrického vedení k ostatním svého druhu. Byla trochu jiná, než její sestry. Měla mnohem červenější zobáček a trochu tmavší peří na bříšku, na rozdíl od jejích sester se sněhově bílým. Vlaštovky štěbetaly a já si při tom vzpomněla na tebe.
Na to, jak jsi nás vždycky přirovnávala k vlaštovkám. Rudá komnata byla jako hnízdo, kde nás měli naučit létat, přežít, lovit. Ty slabé vyházeli z hnízda dřív, než se mohli stát přítěží nebo nám přirůst k srdci. Své oblíbence naopak dokázali dovést k dokonalosti. Ti dostávali víc než ostatní. Víc pozornosti, víc úkolů, víc bolesti, víc motivace.
Ty jsi byla jejich největším oblíbencem. Byla jsi z nás všech nejlepší. A já se vždycky snažila být stejně dobrá, jako ty. Ne kvůli sobě. Ne protože bych chtěla nebo potřebovala být ta nejlepší, ale protože jsem ti chtěla dokázat, že to zvládnu. Že dokážu být stejně dobrá jako ty. Ale nebyla jsem.
Pamatuješ na to, co se stalo, když jsme se snažily utéct? Ty jsi to zvládla. Nebo tě možná nechali, abys utekla. Nebyla to nějaká jejich promyšlená zkouška? I kdyby ano, já ji nesložila.
Učili nás, že jediné na čem záleží, je oddanost misi a potažmo náš vlastní život. Nezáleží, kdo jsme. Kým bychom chtěly být. Ani to, kým se staneme. Staly se z nás monstra. Vycvičili nás k tomu, abychom dokázali přežít. Abychom se neohlíželi na následky, na mrtvá těla, ale soustředily se na sebe samotné. Nezáleží na nikom jiném. Jenom my a oddanost společnosti. Odhodlanost splnit úkol.
Já byla odhodlaná i oddaná, ale nedokázala jsem upřednostnit sebe před ostatními. Neříkám, že jsi byla sobecká. Jen jsi neměla na výběr. Ale je to důvod, proč jsi ten den dokázala uniknout ze spáru Rudé komnaty, ale mě chytily. A za trest mě předali Hydře.
Tam jsme se také setkaly, vzpomínáš. Myslela jsem, že se zachráníš. Najdeš svoji rodinu, začneš od znova... Ale ty jsi se přidala jen k dalším, kteří nechtěli nic jiného, než využít tvoje schopnosti. Nejdřív to byla KGB, pak Hydra, nakonec SHIELD. Nevyčítám ti to. Vím, že jsi byla zamilovaná do vojáka Hydry. Držela tě tam láska. Ale co já?
Chodila jsi kolem mé cely se sklopenou hlavou. Dívala jsi se, jak mě mučí, upravují a přetvářejí k obrazu svému. Stával se ze mě zabijácký stroj a ty jsi se dívala. Nemám ti to za zlé. Vím, že jsi neměla na výběr.
Vyrostly jsme spolu. Hrály si spolu. Cvičily spolu. Bojovaly spolu. A i když jsme potom bojovaly proti sobě, věděla jsem, že jsme pořád sestry. A byla jsem si jistá, že ty to pouto cítíš taky. Cítila jsi ho, Natasho, že ano?
Naposledy jsme se setkaly těsně před problikem. A už tehdy jsem tak trochu tušila, že je to naposledy. Chtěla jsem se přidat k vám, ale nedovolila jsi mi to. Jednou v životě jsem chtěla být na té dobré straně. Bojovat, za tu dobrou věc, ale ty jsi mi to zakázala. Nevyčítám ti to, chtěla jsi mě chránit.
Ale vím, že je tady jedna věc, kterou ti vyčítám. Každý den, každou vteřinu, kdy na tebe myslím, mě svírá pocit vzteku a smutku. Jako bys mě tady chtěla nechat samotnou na pospas všemu. Jako bys ani nedoufala, že se vrátím. Tehdy jsi měla na vybranou. Mohla jsi si vybrat život. Ale zachovala jsi se přesně tak, jak jsem se zachovala já, když jsme se snažily utéct z Rudé komnaty. Dala jsi přednost druhému před sebou samotnou. Možná jsi chvíli myslela na ty druhé, ale uvědomuješ si, jak to bylo vůči mně sobecké?
Anebo jsi mě chtěla vrátit zpátky, tak moc, že jsi se pro mě obětovala? Chtěla jsi splatit dluh? Myslela jsi na mě, když jsi padala?
Je toho tolik, co jsem s tebou chtěla udělat, ale nestihly jsme to. Tolik věcí, o kterých jsem si chtěla povídat. Tolik zážitků, které jsme mohly nasbírat...
Představ si, že bychom byly normální? Že bychom se nesetkaly v Rudé komnatě, ale třeba ve škole. Byla bys ta malá zrzavá holka od nás z ulice. Místo hodin baletu bychom jezdily na kole. Místo boje zblízka bychom se praly s klukama z vedlejšího bloku. Měly bychom rodiny, domovy. Místo, kam se můžeme vrátit. Měly bychom sebe. Ležely bychom na střeše našeho domu a o červencových odpoledních hodinách pozorovaly, jak vlaštovky sedají na elektrická vedení, učí svoje mladé lítat a snily bychom společně o tom, jak také jednoho dne vylétneme z hnízda.
Všechny vlaštovky se najednou zvedly do vzduchu a za doprovodu štěbetání a šustění křídel a větru, který pomalu začínal s odchodem léta chladnout, se vydaly na dlouhou cestu do Afriky. Ta jedna s červeným zobáčkem a tmavším bříškem nade mnou proletěla, zašvitořila mi na pozdrav a přidala se ke svému houfu. Malinko jsem se usmála, zahvízdala na rozloučenou a tiše zašeptala do větru.
,,Sbohem, Natasho."
